Zapomenuté tragédie IV. Prlov

Další porada ve Vizovickém zámku Rosa Mariae založeném v roce 1261. Osazenstvo stejné jako v případě Ploštiny, za SS Erich Wienecke, za SS Einheit Josef Pawlovski, Tutter, Michalský, Valko, Beutel (Archiv bezpečnostních složek 125/3), dále příslušníci Zlínského gestapa Raschka, Supparitch, Ziegler, Kraiger,Frankhauser, Touschek a další. Důkazy proti Prlovu byly na stole, ale Einheit Josef nebyl ještě připraven na své poslání v týlu Rudé armády, Tutter tedy posílá v neděli 22.4.1945 tři pětičlenné skupiny převlečené ve slovenských uniformách a s legendou, že jsou zběhové a chtějí k partyzánům.

Jednu skupinku tvořili Ladislav Hudec, Kamil Gaal, Josef Pergler, druhou J.Močáry, Vojtěch Roziak a Orlík, třetí skupinka Novák, Ošust, na jméno třetího se nemohli upamatovat, ale podle mně to byl Kučera (ABS 125 1,2,3).        Ve vesnici Bratřejov, asi čtyři kilometry od Prlova narazili na skupinku lidí, kteří se slovenskými vojáky dali do řeči, byli to koneckonců naši. Jenže v tomto faktu je zločin jenž spáchali na nic netušících lidech ještě obludnější. Zdejší tesař a kolář, četař ve výslužbě a podle posledních poznatků i pomocník partyzánů (PP) Oldřich Kovář jim údajně přislíbil možnost navázání styku s partyzány. Podle výpovědí spoluobčanů i dalších vojáků Einheit Josef byl provokatérem v Kovářově případě Josef Močáry, který s nim mluvil a zapamatoval si jak dům tak jméno a pokračoval i s ostatními k Prlovu. Kousek za Bratřejovem narazili na další oběť dvadvacetiletou Marii Růskovou z Prlova. Kousek před kostelem se jedna skupinka oddělila a šla lesem. Hudec, Pergler a Gaal pokračovali s Marií až k Prlovu. Marie je údajně pozvala domů na večeři ale příslušníci SS ve stejnokrojích slovenské armády se báli a šli zpět k Vizovicím.

Mezitím Maruška přišla domů a všem řekla o svých průvodcích, kterých si všimli i další občané Prlova. Ve vesnici se nacházelo v tu dobu jen asi deset partyzánů, šest místních a čtyři Rusové jenž se zotavovali po zraněních. Většina partyzánů již byla na pochodu u Holešova.

 Skupina provokatérů se vrátila do Vizovic až k ránu, okamžitě podali hlášení, za které dostali pochvalu, dva "usvědčené" už mají. Potom se převlékli do německých stejnokrojů, dostali samopaly a tři zásobníky (výpověď Gaala,ABS). Na náměstí již přijížděly oddíly ze vzdálenějších míst. V samotných Vizovicích bylo asi 350 mužů, další přijeli z Hošťálkové, Bystřice p.H, Schupo z Holešova aj, oddíl maďarských polních četníků a půlrota wehrmachtu (výpověď Tuttera) celkem měli velitelé této akce k dispozici 600-700 mužů a 40 psů. O půl páté 23.4. 1945 se z Vizovic vydali na svoji poslední akci o dva dny později byla jednotka JOSEF rozpuštěna, převezena na hranice Slovenska, kde obdržela zbraně, trhaviny,civil a peníze a měli působit v týlu nepřítele na osvobozeném Slovensku.

Jedna část vyrazila z Liptálu přes kopec, druhá z Jasené, tento půlkruh se potom střetl s druhou částí, která přišla přes hory z Pozděchova. Prlov byl obklíčen.

Dědu probudil německý řev a řinčení skla jenž se mísilo s prudkým štěkotem psů. Rozkaz Němců byl jasný, shromáždit všechny v hostinci Antonína Ondráška. To však byla akce na několik hodin neboť Prlov je vesnice, která se táhne kolem potoka kilometr až dva k posledním obydleným stavením - tedy v roce 1945.

Horní konec obce "hořansko" bylo probuzeno střelbou. Dva sovětští partyzáni unikli do lesa a Němci zahájili palbu jako na střelnici, tím probudili i další dva sověty, kteří se ukryli v korytě potoka pod vymletým břehem, jeden Rus zůstal zastlaný v peřinách a statečná hospodyně, znalá německého jazyka tvrdila, že to je její muž, který právě přijel autobusem (Karel Kršák). Je to s podivem,ale strávil tam celý den, jmenoval se Alexej Butenko a do Československa a hlavně do Prlova jezdil až do smrti, protože mu MUDr. Brázdil zachránil ve vedlejším domě život.

Mezitím se děda a chlapi z "dolanska" dostali do hostince, kde již byli přítomni dva důstojníci, jednoho poznali, byl to velitel s Horní Lidče. Druhý byl muž zavalité postavy s brýlemi se zlatou obroučkou. Podle popisu to byl K.W.Tutter. Ostatní přijeli zřejmě později. Přivedení muži byli postaveni obličejem ke zdi a to zbůsobem, který byl tak brutální, že každý z mužů jenž přišli do hostince dostal při osobní prohlídce ránu pažbou, nebo okovanýma botama. Chtěl bych upozornit, že píšu pravdu, kterou mám z desítek zdrojů a jizvy po ranách měli téměř všichni. 

Esesáci se neostýchali, brali si vše co se jim mohlo hodit. Peníze, potraviny, alkohol, civilní šaty a hledali partyzány, které už bohužel měli ve svých drápech. Leopold Štach, Antonín Ondrášek, Tomáš Heto, Antonín Juráň,Antonín Růsek, Tomáš Ondrášek ml všechno partyzáni, kteří měli za pár hodin opustit domovy a jít na další akci. Zatím nepoznáni šli do hostince spolu s ostatními. V místech, kde je nyní pomník si asi třicetičlenná skupina musela lehnout na zem obličejem ke zdi a prohlídka probíhala tady. Jeden z občanů měl zlaté zuby na něž si těžce šetřil, když vyzdíval vysoké pece v Třinci. Němci se bavili, "už to nebude potřebovat", týrali přítomné psychicky, "kde tady máte hřbitov?"

Hrozný šok čekal na Mařenku Růskovou, Gaal, Pergler a Hudec měli rozkaz ji dovést Tutterovi. Mařenka čekala před místním obchodem v němž shodou okolností bydlím, čekala na auto s mlékem se kterým jezdila do Zlína do služby. Jakmile si všimla německých uniforem a ti vojáci na ni gesty a úsměvy ukazovali a volali " Hej Mariška,ty nás nepoznávaš?" A když ji dostali jeden ironicky pronesl " Včera Mariška nevedela, že sme SS", to vše slyšela babička mojí ženy, která byla majitelkou obchodu.

Maruška Růsková                             Oldřich Kovář                                  Antonín Růsek

 Před hostincem zastavilo auto. Vystoupili tři Němci a Močáry a s nimi Oldřich Kovář z Bratřejova.

Hostinec byl plný a zdi kolem dokola obstoupeny nic netušícími občany. V duchu si říkali, že přece nemohou nic vědět, je to určitě jen nějaká zastrašovací akce. Z Prlova nikdo mluvit nemohl. V tom posledním měli pravdu. Ještě asi hodinu čekali, za stálého vyslýchání předem určených Marie a Oldřicha Kováře. 

Nářek mučené Mařenky dával již tušit co bude následovat. Když se vyvrávoral Oldřich Kovář s krevními podlitinami na obličeji s nepřirozenou polohou levé paže. Mařenku nechali ve vedlejší místnosti. Kovář byl odveden ven. Vešli dva vojáci s kulometem, na stůl postavili trojnožku a na ni MG-42 (vzpomínky Jana Juráňe), Tutter začal " Budu počítat do tří, kdo promluví může jít domů ke svým dětem", voják natáhl kulomet" jedna, ............dvě, rozmyslete si to, vy psi (prlovská kronika Jaroslav Polčák 1945). Nikdo nepromluvil, jen ženy, na něž to bylo příliš se rozplakaly. Další chvíle nejistoty. 

Po pěti minutách byl kulomet odstraněn a otevřely se dveře, do nichž vstoupili dva muži, ke zděšení všech to byl Alois Oškera a maďarský důstojník nápadně vysoké postavy snad Szabó (dle poválečných výpovědí). Oba dva v Prlově byli a znali nejednoho pomocníka, ale i partyzány. Oškera byl 9. dubna u přepadu maďarské kolony jako partyzán, Maďar jako přepadený. V ruce měl hůl s kovovým držadlem. Hostinský Antonín Ondrášek roznesl další porci alkoholu, protože přítomní Slováci se po chvílích střídali a ani Němci nebyli stále titíž jako ze začátku. Venku vedle hostince si z ukradeného prasete připravovali oběd.

V hostinci se zatím schylovalo ke kruté konfrontaci. Oškera oblečený do německé uniformy bez distinkcí obcházel jednoho po druhém prlovské občany, které měl označit. Všichni dospělí muži nad 15 let a ženy s předem vybraných čísel popisných například z čísla 77 tady byla celá rodina Ondráškova.

Maďar šel bez váhání pro tři partyzány, které poznal, Antonína Ondráška, Tomáše Heta a Leopolda Štacha, pokynul německým vojákům a na Tutterovi si vymohl aby si je mohl vzít stranou. Tutter kývl a tři odbojáři se ocitli v mlýnici několika vojáků a hlavně Maďara, který je bil kovovou palicí. Antonín Ondrášek otec osmiměsíční Jarmily, kterou před tím Němci vyhodili oknem do trní, kde ji náhodou zachránila před prochladnutím babička, měl přeraženu ruku na dvakrát a upadl do bezvědomí, Heto a Štach na tom nebyli lépe. Leopold Štach byl nevlastním bratrem Mařenky Růskové a Antonína Růska. Růsek byl také vybrán a s ním dalších šestnáct včetně sestry Marušky,Kováře a tří už téměř ubitých spolubojovníků. Němcům se to zdálo málo sedumnáct to nic není to je správně nevystraší. Další dva vybrali jako židovské míšence, protože měli velký nos - je to čistá pravda ač to zní neuvěřitelně, hlavně pro mladou generaci. Jedenáct dní před osvobozením Prlova bylo devatenáct mučedníků připraveno zemřít a dvacátý hnal nakradený dobytek do Vizovic. Starosta Surý dostal ještě za úkol dovést do Vizovic 30 metráků obilí ber kde ber. 

Lidé, kteří nebyli vybráni, byli odvedeni do vedlejší obce, do Pozděchova, kde setrvali na zahradě hostinského Pospíchala, potom začalo pršet tak byli převedeni do staré školy. V Prlově  se odehrávala tragédie. Zástup "odsouzených" šel obcí k vybraným domům, vepředu šla Marie Růsková s košem se zápalnými granáty.

Pawlovski který přijel později chtěl tři partyzány oběsit před hospodou na lípě, ale maďarský plukovník jej přemluvil a vyžádal si aby je směl potrestat na místě přepadu u Bratřejova na zpáteční cestě, bylo mu vyhověno.

Ušli asi dvěstě metrů a zastavili se, důstojník vyjmenoval Jaroslava Trlicu, Oldřicha Kováře, Antonína Juráňe a Jaroslava Heta, byli odvedeni dvacet metrů od cesty k Trlicovu rodnému domu, byli donuceni se vysvléct do spodního prádla, civil vzali němečtí vojáci.  Pochopili už, že živí odsud neodejdou, ale byli zbití a vysílení, dostali šanci aby promluvili asi pět metrů od této scény byla sousedka, která vše viděla a slyšela. Oldřich Kovář se vysmekl strážím, jednoho uhodil pěstí do obličeje, ten se skácel, ale za chvíli zazněly salvy ze samopalů, stříleli i slovenští příslušníci Josefa Hudec a Pergler. To už dům hořel a zbylí tři byli střelbou donuceni do hořícího domu vlézt, samozřejmě se pokoušeli utéct, ale nepovedlo se to.

Průvod smrti pokračoval dál. Celkem osm domů vzplálo a ve čtyřech umírali lidé. Upáleno bylo 15 lidí. Němci měli v zápise 16, tak co se stalo? Na Ploštině se zachránil Jan Machů v Prlově Tomáš Ondrášek ml.

 Když přišel jediný přeživší z rodiny Jan, kterého zachránilo to, že nebydlel u rodičů zaslechl z kůlny nad zahradou hlas " Jane, Jane tady su"........ Tomáš pod clonou kouře vyskočil z okna a i když měl čtyři průstřely, Němci mířili tak, aby oběti nezabili, ale aby uhořeli. Naložili se sousedy bratra na vůz a odvezli jej do nemocnice na Vsetín. Tam by jej nejspíš zachránili, ale nemocniční knihu- Krankenbuch- kontrolovala Němka, nacistka a viděla bydliště Prlov - střelná zranění. Tomáš putoval na gestapo a z gestapa do Hošťálkové k ZbV 31 - resp.k jednomu z opěrných bodů. Tam jej Němci pověsili za kůži na krku na hák a mučili cigaretami a řezali nožem. Potom Tomáše pohřbili zaživa, svědčí o tom pitevní zpráva, kde se píše, že měl v plicích hlínu.

Na cestě z Prlova byli oběšeni tři další prlované a tak stouplo číslo mrtvých na 19, vlastně na 20 Josef Vařák byl zastřelen 19.4 při akci proti Ploštině. Na 22 doplní do konce války počet mrtvých Jiří Turýn, kterého poslali z dobytkem a popravili 2. května v noci spolu s rodinou zrádce Oškery, která měla být propuštěna včetně samotného jedenadvacetiletého Aloise. Poslední prlovskou mrtvou bude  Růžena Šopová, která zahyne v Hošťálkové 3.května v souvislosti  s vypálením Vařákových pasek.

Dvaadvacet životů na samém konci války. Jednotka Josef si odbyla svou zkoušku ohněm a má na svých rukou krev nejméně 51 Moravanů a stejného počtu Slovenských vlastenců, tato čísla nejsou dosud k dispozici.

Tady se ptám ministra kultury, proč 70 let po válce nemají mrtví z Prlova důstojné prostory, kde by se mladá generace seznamovala s těmito tragédiemi? Ptám se ministra školství, bylo by problémem zařadit tuto problematiku do osnov? Provádím již šest let zájemce a rok od roku je jich více, bohužel máme popraskaná skla, která nemůžeme vyměnit. Vstupné je dobrovolné a nikdo nám nedá ani korunu, vše děláme dva a zadarmo. Pro sebe nechceme nic, ale zázemí pro studenty a žáky bychom si zasloužili. Jsme rádi, že alespoň armáda ví co se sluší a pomáhá nám s pietními akty. Bohužel politici se přijedou jen vyfotit a naslibují hory doly. Jediná, která se snažila byla Alena Gajdůšková, ale i ta poznala, že pokud budou na kraji lidé, kteří o problému neví vůbec nic, sama do toho nepůjde. Politická garnitura se mění a my budeme nuceni jít do střetu přes média, dnes jsem dostal novoroční přání od PHDr.Emila Voráčka PHD z Historického ústavu AV ČR v.v.i, naši práci uznávají i další autority.

Jen ti, kteří mohou rozhodovat ve vládě nebo na Krajském úřadě mají své autory literatury faktu, kteří absolutně nemají o problému ani zdání. Držte nám palce a přeji Vám všem krásný a šťastný Nový rok 2015 a 18.4.2015 nashledanou v Prlově na připomínku 70. let od tragédie v Prlově.

Více fotografií najdete zde.

http://cms.prlov-1945.webnode.cz/fotogalerie/photogallerycbm_225943/40/#cp-23-ondraskovi-jpg1